Vznikla nová stránka na Facebook.com váš lajk pomůže reklamě stránek - To se mi líbí - Děkuji
Fotbalista stoleti - !!! ZDE !!!
!!! PROBÍHÁ AKTUALIZACE .... !!!

Mistrovství světa ve fotbale 1966, Anglie

(Zajímavosti o celém turnaji až po záznam finálového duelu)

Blížily se oslavy století organizovaného fotbalu a kongres FIFA už v roce 1960 v Římě rozhodl, že pořadatelem šampionátu v roce 1966 bude ten, kdo dal fotbal světu, Anglie. Velkou zásluhu na tom měla i anglická fotbalová diplomacie, předsedou FIFA byl v té době Arthur Drewry, MS se nedožil, ale po jeho smrti v roce 1961 byl zvolen do čela FIFA další Angličan, Stanley Rous, který šéfoval světovému fotbalu až do roku 1974.

Velké oslavy proběhly v roce 1963, kdy FA (byla první, proto pouze Fotbalová asociace, název si ponechala až do současnosti) slavila 100 let. Ve Wembley bylo sehráno utkání Anglie - Zbytek světa. Jednalo se skutečně o výběr nejlepších hráčů, kteří běhali po fotbalových trávnících, ke cti československého fotbalu patří účast třech našich reprezentů - Pluskala, Popluhára a Masopusta. V první půli vyběhla na hřiště sestava Jašin - Djalma Santos, Pluskal, Popluhár, Schnellinger - Masopust, di Stéfano - Kopa, Law, Eusebio, Gento. Ve druhém poločase střídali brankář Šoškič, obránce Eyzaguerre, záložník Baxter a útočníci Puskás a Seeler. Díky Jašinovi skončil první poločas bez branek, ale nakonec zvítězila Anglie 2:1 brankami Paineho a Greavese a „přesvědčila tak svět o tom, že je nejlepší."

K 15. 12.1963, kdy byla uzávěrka, měla FIFA na stole rekordních 74 přihlášek, soutěže se však zúčastnilo jen 53 týmů, JAR byla vyloučena kvůli apartheidu, Filipíny kvůli dluhu vůči FIFA, zbývající mužstva z Afriky a Asie se odhlásily na protest proti tomu, že z celé afroasijské oblasti postupoval jen jeden účastník.

Kvalifikace byla vylosována 31. 1.1964 v Curychu a v mnoha státech nastalo zděšení. Německo hraje se Švédskem, Francie s Jugoslávií, Maďarsko s NDR a Rakouskem, Itálie se Skotskem. U nás panoval nadhled stříbrných medailistů, i když rok 1963 se nevyvedl, byli jsme vyřazeni z Poháru národů a byl odejit trenér Vytlačil, ale podařilo se nám však vybojovat stříbrné medaile na OH 1964 v Tokiu (s Vytlačilem). Národní mužstvo vedl dr. Jíra, vyfasovali jsme ve 4. skupině Portugalsko, Rumunsko a Turecko a i když v portugalském dresu hráli prim fotbalisté Benfiky, byli jsme favority skupiny.

První dvě utkání skupiny sehráli Portugalci s Turky a byli stoprocentně úspěšní, pak však přijeli do Bratislavy. O utkání byl obrovský zájem, víc jak 200 000 diváků žádalo o vstupenky, do hlediště se jich vešlo jen 60 000. Ve 3. minutě se zranil Mendes a protože se v té době nesmělo střídat, hráli Portugalci v deseti. Naši však nevyužili výhody hráče navíc, utápěli v přihrávkách do stran a dozadu a nedokázali ohrozit brankáře Pereiru. Naopak, Weiss nestačil ve 20. minutě zastavit Eusebia a ten z těžkého úhlu dostal Portugalsko do vedení. Naděje pro nás svitla v 43. minutě, kdy si Kvašňák vymodlil penaltu. Nikdo na ni ale nechtěl jít, a tak se k ní postavil Weiss, zřejmě proto, aby odčinil svoji chybu při Eusebiově gólu. Kopl ji k pravé tyči, ale Pereira jeho úmysl vystihl a chytil ji. Deku, která padla na naše hráče, ze sebe nikdo neodkopal, Portugalcům v deseti stačilo udržovat náskok a skóre se už nezměnilo. Byl to ale teprve začátek kvalifikace, postup nebyl ještě ztracen.

V dalším zápase jela naše reprezentace do Bukurešti a potřebovala zvítězit. Trenér Jíra vystřídal oproti bratislavskému utkání 5 hráčů, ale na výkonu to nebylo vidět. Nejen, že náš útok nebyl schopen vstřelit gól, ale brankář Schrojf vyrobil školáckou chybu, za kterou by se styděl i žákovský brankář, slabou střelu Mateinua chtěl chytit efektní robinzonádou, místo toho mu prošla pod tělem do branky. Alf Ramsey, trenér Anglie k tomuto zákroku poznamenal: „ Brankář nesmí myslet v důležitých střetnutích na efekty. Takový míč musí chytit každý začátečník, stačilo se pro něj jen sehnout." Byl to poslední zápas Schrojfa v reprezentaci. Ale ani zbytek mužstva nehrál vůbec nic, za celý zápas jsme dvakrát vystřelili na rumunskou branku, utkání skončilo 1:0 a my se mohli loučit s vidinou MS. Poprvé v historii, na MS 1930 a 1950 jsme se nepřihlásili, ale na ostatní šampionáty jsme si účast vždy vybojovali. Ostatní zápasy až na remízu v 0:0 v Portu jsme vyhráli, ale nebylo nám to nic platné, na MS místo nás postoupili zaslouženě Portugalci.

V dalších kvalifikačních skupinách k žádnému velkému překvapení nedošlo, Rudolf Vytlačil dovedl Bulhary k postupu, Francouzi vyřadili Jugoslávce a v africko-azijsko-oceánské skupině po odhlášení drtivé většiny účastníků stačilo KLDR dvakrát doma porazit Austrálii. Šestnáctka účastníků byla známa, po vylosování skupin měli mít nejlehčí cestu do čtvrtfinále Anglie ze skupiny A, Brazílie ve skupině C a SSSR s Italy ve skupině D. Tomu odpovídaly i kurzy u bookmakerů, vedla Brazílie s kurzem 9:4 následována Anglií (5:1) a Argentinou (8:1). Nejhorší kurz měla KLDR, 200:1.

Přesně v polovině mezi losováním v lednu a zahájením mistrovství v červnu se však stala věc, která ohrozila celý šampionát. Z londýnské výstavní síně byla ukradena, přestože byla střežena několika policisty, soška Zlaté Niké, pohár, o který mělo všech šestnáct celků hrát. Do pátrání se zapojil celý Scotland Yard, ale týden bylo veškeré pátrání neúspěšné, byla vypsána velká odměna nálezci, přesto po sošce nebylo vidu ani slechu. Všechny policisty zahanbil nejslavnější fotbalový pes Pickles, který sošku našel v roští parku v jižním Londýně zabalenou v novinovém papíru a proslavil tak svého pána Davida Corbetta. Šampionát byl zachráněn.

Poprvé při tomto šampionátu nepřišel zkrátka český divák, Československá televize se pochlapila a přenášela dokonce zápasy ze skupin. Na zahajovací zápas jsem seděl přikován u televize, nastoupila v něm domácí Anglie proti Uruguayi, nepadla žádná branka a byla tak zahájena dlouhá černá série úvodních zápasů MS, v nichž nepadl žádný gól. Tu přerušili až Belgičané o 16 let později ve Španělsku. Přitom Angličané měli obrovskou převahu, poměr rohů byl 16:1, ale nedokázali překonat Mazurkiewicze v brance Uruguaye. Poprvé Angličané v poválečné historii nedali ve Wembley gól a mohli být rádi, že rozhodčí Zsolt přehlédl několik zákroků Stilese, které volaly po vyloučení. Poté překvapivě remizoval outsider Mexiko s Francií. Ve Wembley pak dostali přednost chrtí závody, proto utkání Uruguay - Francie se hrálo na White City. Francouzi ztratili prakticky naděje na postup ze skupiny, dokázali skórovat jen z penalty, ale Uruguayci dvěma góly výsledek otočili. Angličané povinně zvítězili nad slabým Mexikem, první gól dal Bobby Charlton po sólové akci, druhý Hunt poté, co po střele Greavese vypadl míč brankáři Calderónovi z náruče. V dalším zápase Mexičané potřebovali vyhrát o dva góly nad Uruguajci, aby postoupili, vrhli se v první půli do útoku, ale nepodařilo se jim skórovat, ve druhém poločasu jim už ubývaly síly a mohou děkovat Carbajalovi v brance, že nakonec utkání skončilo nerozhodně 0:0. Výkon Uruguaye komentoval Daily Express jako „fotbalovou vraždu". V posledním utkání skupiny i Francouzi potřebovali vyhrát o dva góly nad Anglií, ale ani oni v postup nevěřili. Angličané po dvou (a obou diskutabilních - první možná z ofsajdu a druhý po faulu Stilese, po kterém Francouzi přestali hrát v naději, že rozhodčí faul odpíská) gólech Hunta postoupili dál.

Trenér Němců Helmut Schön těsně před zahájením mistrovství řekl novinářům: „Týdny, možná měsíce před zahájením šampionátu všude čtu, že mistrem světa bude Brazílie, případně Anglie. Když je to opravdu tak jisté, tak nechápu, proč jsme sem přijeli my a s námi dalších 13 týmů." Význam těchto slov byl jasný po skončení prvního utkání skupiny B, v kterém Němci po vynikajícím výkonu porazili Švýcarsko 5:0. Skvělý výkon podali především mladý Franz Beckenbauer a Uwe Seeler. V dalším zápasu překvapili v přípravě nevýrazní Argentinci, když porazili španělské hvězdy 2:1. Byl to výborný zápas plný technického útočného fotbalu. V zápasu se Španěly se Švýcaři ve strachu z dalšího debaklu vrátili k osvědčenému riegel systému, přesto prohráli 1:2. Velké zklamání přinesl zápas Německa s Argentinou, oba soupeři měli před sebou až přílišný respekt, nakonec remíza jim oběma vyhovovala, takže se není co divit, že utkání skončilo bez branek. Argentinci si pak zajistili postup vítězstvím nad Švýcarskem a Němci po ustrašeném výkonu se Španělskem, v kterém nahradil až na Amancia trenér Villalonga všechny hvězdy mladými hráči.

Skupinu C zahájil zápas Brazílie s Bulharskem, trenér Vytlačil vsadil na obrannou taktiku, v níž se ale dopouštěli Bulhaři mnoha faulů a z trestných kopů je dvakrát Brazilci potrestali - Pelé a Garrincha. Ve druhém utkání překvapivě Portugalci porazili Maďary. Velkou „zásluhu" na tom má neuvěřitelně chybující brankář Maďarů Szentmihályi, Maďaři přitom měli více ze hry, ale většinu míčů hráli na Alberta, který se vůbec neprosadil. Předčasné finále viděli diváci v Goodison Parku v Liverpoolu. Brazilský trenér Feola šetřil na další důležitější zápasy v tomto utkání Pelého, ale přepočítal se, tohle byl nejdůležitější brazilský zápas na mistrovství. Maďaři nezlomení prohrou s Portugalci nastoupili plni odhodlání, Lajos Baróti vyměnil tři hráče, Szentmihályiho v brance vystřídal Gelei a ve středu pole úřadovali Szepesi a Mathesz, vrhli se od začátku zápasu do útoku a už ve druhé minutě zdvihali ruce nad hlavu, Bene prokličkoval mezi několika Brazilci a skóroval. Brazilci ještě stačili vyrovnat, znovu ze standardní situace, kdy po trestném kopu Garrinchy nezaváhal Tostao, ale pak už na hřišti excelovali Maďaři. Duší všech akcí byl Albert, sice se mu nepodařilo vstřelit branku, ale byl všude, vyvážel míče z vlastní obrany a rozděloval je spoluhráčům, Brazilci na deštěm smáčeném terénu nestačili na rychlé maďarské kombinace, které korunovali dvěma dalšími góly Farkas a Mészöly. Maďaři připomínali mužstvo zpřed 12ti let, o čemž svědčí i slova trenéra: „ Bylo to nejlepší střetnutí našeho reprezentačního mužstva od MS v roce 1954." Zajímavostí je, že od čtvrtfinálového utkání ve Švýcarsku 1954, kde Maďaři Brazílii vyřadili, Brazilci neprohráli, až teď v Liverpoolu a znovu s Maďary. Trenér Portugalců Oto Glória, který utkání pozorně sledoval, přidal postřeh: „Ještě nikdy jsem neviděl brazilské mužstvo tak chladné. Domnívám se, že v tomto utkání mu chybělo srdce." To ale nechybělo Portugalcům v souboji s Bulhary, do poločasu vedli 2:0, pak se šetřili na utkání s Brazílií, přesto v závěru přidali ještě jeden gól. Trenér Brazilců Feola se rozhodl k riskantnímu kroku, proti utkání s Maďary vystřídal v zápase s Portugalci 9 hráčů, zůstali jen Lima a Jairzinho, nastoupil znovu Pelé, ale nebylo to nic platné. Brazílie potřebovala k jistotě postupu vyhrát o tři góly, pokud nechtěla spoléhat na pomoc Bulharů v utkání s Maďary, ale byla to utopie. Stejně jako Bulhaři vyrukovali Portugalci na Pelého s osobní obranou a stejně jako Bulhaři ho tvrdě brousili a už v poločase bylo rozhodnuto, po Simoesovi se trefil i Eusebio, Portugalsko vedlo 2:0 a Brazilci rozhodně nevypadali, že by ve druhém poločase byli schopni dát pět gólů, sice se jim podařilo Rildem snížit, ale účet utkání uzavřel Eusebio svým druhým gólem. Brazilci byli vyřazeni, v Riu a Sao Paulu byly uspořádány demonstrace, v kterých dav žádal „hlavy" zodpovědných činitelů, zemřelo 12 lidí na infarkt a předseda Brazilské konfederace sportů Joao Havelange prohlásil: „Musíme se vžít do nového systému předvedeného na tomto turnaji a zavést ho u nás. Díky mimořádným kvalitám, pružnosti a schopnosti našich hráčů nebude dlouho trvat a určitě opět získáme ztracenou hegemonii." Bohužel tato slova si nepamatovali o čtyři roky později českoslovenští hráči a funkcionáři na následujícím MS v Mexiku. Ale o tom až jindy. Poslední utkání skupiny C bylo jen do počtu, Maďaři zdolali Bulharsko 3:1.

Skupina D měla jasné favority v Itálii a SSSR, což potvrdila i první dvě utkání, SSSR si poradil s KLDR 3:0 a Italové s Chilany 2:0. Souboj outsiderů, Chile a Korejců skončil nerozhodně 1:1. Utkání SSSR s Itálií měl rozhodnout o tom, kdo bude první a kdo druhý v této skupině. Italové vsadili na catenaccio, i Sověti hráli se zabezpečenou obranou, bylo to nezáživné utkání plné nervozity a nepřesností na obou stranách. Jediný gól vstřeli Čislenko poté, co prokličkoval celou italskou obranou a bombou prostřelil Albertosiho. Formalitou pro Italy mělo být utkání s KLDR, v utkání se však zranil Bulgarelli (stále ještě se nesmělo střídat) a nadšeně hrajícím Korejcům se podařilo proti zkušené italské obraně jednou prosadit, v 41. minutě se z osmnácti metrů trefil Park Doo-ik. Nic nebyl platný závěrečný nápor Italů, utkání skončilo 1:0 pro Korejce. Trenér Edmondo Fabbri se k utkání vyjádřil: „Skutečně nemůžu našim hráčů nic zazlívat. Dělali, co mohli, ale Bulgarelliho zranění je podlomilo. Korejci byli dobrým soupeřem, zvláště v první polovině. My jsme však měli závěr a mohli jsme vyrovnat." Nadšený trenér Myong Re Huan mu oponoval: „ Považovali nás za chvastouny, když jsme tvrdili, že porazíme Italy. My jsme si však byli jisti, protože náš celek podával zápas od zápasu lepší výkony." Skupinu uzavřelo utkání SSSR s Chile, po němž by Chilané v případě vítězství postoupili do čtvrtfinále, ale přesto, že trenér Morozov postavil sedm náhradníků, neměli šanci, SSSR zvítězil 2:1 a spolu s ním postoupilo mužstvo KLDR.

Nevraživost Angličanů a Argentinců nevznikla ve válce o Falklandy, ale 23.7. 1966 ve Wembley. Tam se totiž hrál jejich čtvrtfinálový souboj, kterému velel německý rozhodčí Kreitlein. Ten svou roli absolutně nezvládl, v obavě, že kdyby utkání pustil, vymklo by se mu z rukou, pískal raději všechno, hru neustále kouskoval, jeho nervozitě podlehli i hráči, vrcholem bylo v 35. minutě jeho vyloučení kapitána Argentinců Rattina. Kreitlein přerušil hru, chvíli se s Rattinem na něčem domlouval (bůh ví jak, Kreitlein uměl jen německy a Rattin španělsky) a pak ho poslal do šaten. Osm minut se nehrálo, funkcionáři vytvořili debatující hloučky, Rattin nechtěl opustit hřiště. Pak se nakonec utkání dohrálo. Šťastnou ruku měl trenér Anglie Alf Ramsey, zraněného Greavese, pětinásobného nejlepšího střelce anglické ligy, který neměl natrénováno, protože před šampionátem prodělal žloutenku, v tomto utkání nahradil Hurst a on byl autorem jediné branky v 75. minutě tohoto utkání. Utkání mělo dohru, Argentinci dostali od FIFY vedené Angličanem Stanleym Rousem tvrdé tresty, Alf Ramsey v rozhovoru mluvil na adresu argentinských hráčů jako o zvířatech a jeho výroky se řešily na nejvyšších diplomatickým místech, na letišti v Buenos Aires čekalo v dešti na fotbalisty 20 000 fanoušků a oslavovali je jako mistry světa, následovala triumfální cesta do prezidentské rezidence.

V dalším čtvrtfinálovém zápase narazili Maďaři na SSSR, s kterým 12 let nevyhráli. Navíc jim vyhořel i další brankář, Gelei, oba góly v maďarské síti byly jednoznačně jeho, navíc po školáckých chybách, většina komentátorů se shodla, že kdyby měli Maďaři v brance Jašina, získali by titul mistrů světa. Ale Jašin stál v brance SSSR.

Hrdiny třetího čtvrtfinále se stal celý tým KLDR a Eusebio. Ve 24. minutě vedli Korejci 3:0 a byli pány na hřišti. Zkušené mužstvo by se v této situaci trochu zatáhlo, hlídalo náskok a spoléhalo spíš na brejky, ne tak Korejci, ti chtěli dát další góly a to se jim vymstilo. Zodpovědnost na sebe vzal Eusebio, ve 27. minutě prošel sólem až před brankáře a přesnou střelou do šibenice snížil. Podařilo se mu tak dezorientované a nervózní spoluhráče uklidnit a pak už pracoval portugalská mašina, ještě do poločasu snížil Eusebio z penalty na 2:3. I ve druhém poločase, kdy už docházeli Korejcům síly, exceloval Eusebio, střelou z těžkého úhlu vyrovnal, z penalty za svoje sražení v šestnáctce přivedl Portugalsko do vedení a nakonec přihrál na poslední gól Augustovi. Portugalci vyhráli 5:3.

Evropsko-jihoamerické nechutnosti pokračovaly i v posledním čtvrtfinále, jen se trochu prohodily role, Němce s Uruguayci pískal Angličan Finney. Ten vyloučil dokonce dva Jihoameričany, nutno říci že po právu, ale stejně tak mohl vyloučit Němce. Výsledek 4:0 neodpovídal dění na hřišti, Uruguay doplatila na vyloučení.

Semifinálový zápas Německa se SSSR byl bitvou, obě mužstva hrála ze zabezpečené obrany, silou, takže pěkných akcí bylo poskrovnu. SSSR měl smůlu, už v 7. minutě se zranil Sabo a statoval na levém křídle a další pohroma na ně přišla minutu před koncem poločasu. Nejprve Schnellinger tvrdě obral o míč Čislenka, přihrál Hallerovi a ten mířil přesně, 1:0. Vzápětí Čislenko fauloval bez míče střelce gólu Hallera a rozhodčí Lo Bello ho vyloučil. V 69. minutě udělal Jašin jedinou chybu na šampionátu, podcenil střelu Beckenbauera a bylo to 2:0. Zdálo se být o všem rozhodnuto, ale hráči SSSR se nevzdávali, zatlačili Němce do defenzívy, snížili a v poslední minutě ještě trefili tyč. Vyrovnat se jim už ale nepodařilo.

Vynikající fotbal se hrál v druhém semifinále, především zásluhou Angličanů. Hrálo se velmi slušně, s minimem faulů, Angličané byli dynamičtější, rychlejší a 75 minut byli pány na hřišti. Snad nejlepší svůj zápas sehrál Bobby Charlton, kterého bylo plné hřiště, rozehrával většinu akcí a vstřelil oba dva anglické góly. Eusebio se tentokrát přes anglickou obranu neprosadil, gól, kterým snižoval na konečných 2:1 pro Anglii, dal z penalty za ruku bratra Bobbyho, Jackie Charltona ve vápně. Daily Sketch k utkání napsal: „ Velká ukázka fotbalu, která byla tolik potřebná po množství bahna a špíny posledních dvou týdnů."

V utkání o třetí místo nastoupila obě mužstva hodně unavena a na tempu hry to bylo dost znát. Portugalci se dostali lacino do vedení, po ruce Churcilavy ve vápně proměnil penaltu Eusebio, do přestávky vyrovnal Malofejev a když už se zdálo, že se bude prodlužovat, trefil se Torres. Portugalci tak na svém prvním mistrovství světa získali bronzové medaile. Byla to trochu náplast pro Československo, které v kvalifikaci vyřadili právě oni.

Ale už se schylovalo k velkému finále. Velkým favoritem byli Angličané, vždyť s Němci ještě neprohráli, z jedenácti vzájemných zápasů devět vyhráli a dva remizovali. Alf Ramsey měl velké dilema, postavit vyléčeného Greavese nebo Hursta? Nakonec se rozhodl pro druhého jmenovaného a udělal dobře. Hurst vstřelil ve finále tři góly. No, tři, regulérní byl jen jeden. Ale to bych předbíhal.

V sobotu 30. července 1966 v Londýně nepršelo, lilo. Hlediště je zaplněné do posledního místečka a v 14:48 vybuchne nadšením, nastupují obě mužstva. Pak utichne, to do purpurové lóže vstupuje sama anglická královna Alžběta provázena manželem, členy britské vlády a hodnostáři FIFA. Následují hymny, losování a může se začít. Zápas začal lépe pro Němce, ve 12. minutě tvrdě vystřelil Held, Wilson míč vyhlavičkoval před Hallera a ten se mezi Jackie Charltonem a Moorem trefil do sítě. Banks neměl šanci. Němci se však neradovali dlouho, o šest minut později rozehrál Moore trestný kop přesně na hlavu Hursta a bylo vyrovnáno. Nastal velký boj, Němcům sice dobře pracovala záloha, ale Angličané byli iniciativnější, často napadali Němce už v zárodku akcí a vytvořili si větší tlak. Ten korunoval gólem Peters v 78. minutě, když po rohovém kopu Balla vystřelil Hurst, míč odrazil Höttges před Peterse a pro něj nebyl problém trefit síť. Němci se nadechli k zoufalému náporu a v poslední minutě ve skrumáži před brankou Bankse byl posledním, kdo se dotkl míče předtím, než skončil v brance, Weber. Rozhodčí Dienst ani nenechal Angličany rozehrát a odpískal konec normální hrací doby. Po čtvrthodině se pokračovalo dál. Znovu měli více ze hry Angličané, až přišla 101. minuta. Hurst napřáhl snad z dvaceti metrů, střela skončila na břevně a od něj se odrazila na brankovou čáru. Před ní, za ní? Nikdo si nebyl jist, ani rozhodčí Dienst, a tak se běžel poradit s pomezním Bachramovem. Ten kýval hlavou, takže Dienst ukázal do středového kruhu, gól platí. (Ve fotopříloze najdete několik záběrů tohoto gólu, ani na jednom z nich se nedá spolehlivě určit, zda gól byl nebo ne. Na celém světě neexistuje jediný záběr, který by jednoznačně rozhodl.) Němcům zbývalo ještě 19 minut, ale záloha s Hallerem a Beckenbauerem postupně odpadávala únavou, přišla 120. minuta, v obrovské vřavě se několik fanoušků domnívalo, že Dienst odpískal konec, vběhlo na hřiště, ale hrálo se dál, Hurst unikl po levé straně a překonal Tilkowskiho. Vzápětí opravdu Dienst odpískal konec.

K utkání se vyjádřili oba trenéři takto: Alf Ramsey: „Věděl jsem, že finálové utkání může vyhrát jen mužstvo, které má nejlepší fyzickou kondici, věřil jsem, že moji svěřenci jsou připraveni dobře a oni mi to potvrdili. Nejvíc si cením toho, že se nedali deprimovat vyrovnávacím gólem na 2:2. Němci se ukázali jako velmi dobré mužstvo, dali nám pořádně zabrat. Samozřejmě, v tak vyrovnaném střetnutí je třeba někdy trochu štěstí." Helmut Schön: „Velmi mě mrzí, že jsme nevyhráli. Domnívám se však, že vítězství Angličanů bylo přece jen zasloužené. Mám námitky proti třetímu gólu, ale co se dá dělat. Jinak jsem spokojen, že jsme ve Wembley předvedli dobrou hru a že nám po skončení utkání tleskali všichni, tedy nejen naši fanoušci, ale i příznivci druhého táboru. Anglické mužstvo mi imponovalo. Hrálo sportovně, ve vysokém tempu. Myslím, že to byl pro fotbal velký den."

Z hlediska přínosu pro fotbal mistrovství nepřineslo nic objevného. Evropané se naučili hrát na technické Jihoameričany, nedovolili jim pohyb a nenechali je hrát. Fotbal se zrychlil, kondice měla stále větší vliv. Zvítězila neúprosnost obran, tvrdost v osobních soubojích a heslo „safety first", přesto se bylo na co dívat, rychlé přímočaré akce, nádherné góly. Suverénně padl rekord v návštěvnosti, 32 zápasů vidělo takřka 1.5 milionu diváků.

NO. 1 Pele

NO. 1 Pele

NO. 2 Messi

NO. 2 Messi

NO. 3 Cruyff

NO. 3 Cruyff

tvůrce: jankronus@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one