Vznikla nová stránka na Facebook.com váš lajk pomůže reklamě stránek - To se mi líbí - Děkuji
Fotbalista stoleti - !!! ZDE !!!
!!! PROBÍHÁ AKTUALIZACE .... !!!

Mistrovství světa ve fotbale 1950, Brazílie

(Zajímavosti o celém turnaji až na zkrácený záznam finálového duelu)

Druhá světová válka zabránila konání MS v letech 1942 a 1946, to ale neznamená, že se fotbal nehrál. V Evropě probíhala většina domácích soutěží, hrály se přátelské mezinárodní zápasy, v Jižní Americe se dokonce během dvanáctileté přestávky v MS uskutečnily čtyři kontinentální mistrovství. O fotbal po válce byl stále vzrůstající zájem, místopředseda FIFy Dr. Ottorino Barassi vytáhl zpod postele sošku Zlaté Niké, která tam odpočívala v krabici od bot během celé války, a tak se celý fotbalový svět mohl sejít na přelomu června a července 1946 v Luxemburgu. Do čela FIFA byl znovu zvolen Jules Rimet a odměnou za 25 let jeho předsednictví bylo rozhodnuto, že mistrovství světa ponese jeho jméno a bude se hrát pod názvem Pohár Julese Rimeta, byli přijati noví členové v čele se všemi britskými svazy a jako důkaz respektu k nim byl místopředsedou zvolen Angličan Arthur Drewry, ale hlavně bylo rozhodnuto o pořadateli příštího šampionátu. Byla jím Brazílie. Nadšený pan Machado, který ji na zasedání zastupoval, slíbil, že bude postaven nový stadión pro 200 000 diváků a v závěrečné řeči žertem pronesl: „Doufám, že tentokrát budou Evropané do naší krásné země pospíchat a my nebudeme nuceni pořádat torzo šampionátu jako Uruguayci v roce 1930." Jako by si o to řekl, mistrovství se zúčastnilo pouze 13 týmů, stejně jako před 20 lety. 10. května 1947 na počest usmíření s britskými svazy se konal v Glasgow na Hampden Parku zápas vybraných mužstev Británie a Evropy. Přihlíželo 135 000 diváků a Britové smetli zbytek Evropy 6:1. FIFA byla přesto spokojená, na její konto putovalo 35 000 liber a pomohlo tak po válce prázdné pokladně.

Uzávěrka přihlášek byla 31.prosince 1948, přihlásilo se celkem 34 států, kvalifikace se losovala v Ženevě 15. ledna 1949, do bojů zasáhlo však jen 25 týmů. V kvalifikaci hrála mužstva rozdílný počet zápasů, k postupu jich nejvíce potřebovali Jugoslávci - 5, Mexiko a USA po čtyřech, naopak bez boje postoupili Indové a všechna neodhlásivší se jihoamerická mužstva. V Jižní Americe tak již potřetí za sebou nebyl sehrán jediný kvalifikační zápas! Zklamáním bylo odhlášení Argentiny, která vyhrála všechny čtyři poslední ročníky Copy Americy, ale její hráči se rozprchli do Kolumbie a Mexika za lepšími finančními podmínkami a argentinské vedení nechtělo konfrontovat oslabený tým s Brazílií. Účast v kvalifikaci odřeklo Rakousko, z dalších významných fotbalových zemí se vůbec nepřihlásilo Maďarsko, SSSR a Československo.

U nás došlo k největšímu úpadku fotbalu během jeho stoleté historie. Jednak jsme zaspali dobu, většina světa hrála WM systémem, kde rozhodující byl pohyb, rychlé přenesení míče, výbušnost, kdežto my zůstali u starého osvědčeného 2-3-5 s přihrávkami na pětníku, pomalého technického fotbalu, s kterým jsme nebyli schopni dobře organizovanou obranu soupeře rozvrátit. Zatímco fotbal okolo nás se vyvíjel, my se utěšovali, jak krásně jsme hráli v Itálii 1934. Do toho všeho přišel v únoru 1948 komunistický puč, po kterém byl považován profesionální fotbalista za reakcionáře, s kterým je třeba se navždy vypořádat. Ano, nově se rodící lidová demokracie má zájem o fyzicky zdatný lid, proto je důležitá masovost, fotbalové primadony ale trpět nebudeme. Tělovýchova je povýšena nad sport. Také funkcionáře je třeba vyměnit a do čela klubů dosadit uvědomělé soudruhy, kteří sice fotbalu nerozumí, ale umí zorganizovat politické školení. V zemi našich přátel a vzorů SSSR se fotbal hraje systémem jaro-podzim, nesmíme zůstat pozadu, od roku 1949 tak hrajeme také, je potřeba založit vojenské kluby jako v SSSR, vzniká ATK Praha (později přejmenovaný na ÚDA a ještě později na Duklu) a okamžitě se zařazuje do státní ligy. S hráči není problém, stávající prvoligisty povoláme na vojnu. Tak odešlo najednou 7 stabilních hráčů Slavie do ATK. Také ocelové srdce republiky - černá Ostrava potřebuje mladé talentované fotbalisty, proto do Vítkovic odchází pětatřicetiletý Bican. A názvy je třeba změnit, jací Bohemians? Železničáři! Jaká Slavia? Dynamo. Ze Sparty se stalo nejdřív Bratrství Sparta, pak Sparta ČKD Praha a nakonec Spartak Sokolovo. Z pohledu těchto změn tedy není divu, že se Československo na MS vůbec nepřihlásilo, důležitější než nějaké čutání do meruny bylo splnění dvouletky.

Finálový turnaj byl vylosován 30. dubna 1950 v Londýně. Přestože si vybojovali postup, účasti na závěrečném šampionátu se vzdali Turci, Indové a Skoti. Hrdí Skoti proto, že nevyhráli 1. kvalifikační skupinu, která se současně hrála jako britské mistrovství pro rok 1949, Indové proto, že FIFA nařídila, že mužstva musí hrát v Brazílii v kopačkách a v Indii hráli všichni bosi. Na poslední chvíli ještě nabídli Brazilci účast Francii, ale ta odmítla. Takže nakonec v Brazílii startovalo třináct mužstev rozdělených do čtyř skupin, z nichž vítězové postupovali do finálové skupiny. Poprvé a naposledy se tedy nehrálo finále.

V první skupině hrál největší favorit celého mistrovství, Brazilci, kouzelníci s míčem, kteří k hravosti přidali i zvládnutou taktiku. Zahajovací zápas byl svěřen domácím Brazilcům a Mexiku. Ačkoli se hrálo až od 15 hodin, od rána proudily na Maracaná davy lidí. Stadión nebyl ještě zcela dokončen, se stavbou se začalo 2. srpna 1948 a Brazilci zřejmě přecenili své síly, chyběla místa pro tisk a také polovina vstupních bran zůstala zavřena, celkový vzhled stále víc připomínal staveniště než fotbalový stadión, ale hrací plocha byla v pořádku. V počtu diváků na toto utkání se prameny dost rozcházejí. Od 80 000 do 160 000, někde se uvádí až 180 000 s tím, že řada diváků vnikla na stadión bez platného lístku. Ale to není tak podstatné, důležité je to, že všichni viděli koncert kanárků a vítězství 4:0. I druhý favorit první skupiny nezklamal, Jugoslávci porazili Švýcary a Mexičany třígólovým rozdílem. Zato Brazilci se ve svém druhém utkání trápili, v Sao Paulu nastoupili proti Švýcarů, trenér Costa dal příležitost hráčům místních klubů a málem se mu to vymstilo. Brazilci sice celých 90 minut útočili, ale Švýcarům stačilo několik brejků na vstřelení dvou gólů. A protože se Brazilci prosadili také dvakrát, utkání skončilo remízou. V rozhodujícím souboji museli Brazilci Jugoslávce porazit, aby postoupili do finálové skupiny. Jugoslávcům nepřálo štěstí, při příchodu na trávník se zranil Mitič a proti deseti se rychle trefil Ademir. Po dvaceti minutách se Mitič konečně dostal na hřiště, Jugoslávci hráli výborný fotbal, ale ne a ne trefit do sítě. To se naopak v závěru při jugoslávském tlaku podařilo Zizinhovi a bylo hotovo. Všichni si oddechli, Brazílie jde dál.

Ve druhé skupině byli favority Angličané, kteří sice startovali na svém prvním šampionátu, ale přijeli do Brazílie s tím nejlepším, co běhalo po trávnících Albionu. Zahajovací zápasy dopadly podle předpokladů, Španělé porazili bez problémů USA a Anglie Chile. Ale pak se zrodilo obrovské překvapení šampionátu. Na posměšky anglických novin: „Jen dva národy neumějí hrát fotbal - Eskymáci a Američané" odpověděly USA nejlépe, jak mohly. Vyprovodily Anglii 1:0. Vinu na brance nesl Alf Ramsey, pozdější trenér anglických mistrů světa z roku 1966. Američanům tohle vítězství stačilo ke spokojenosti, v alkoholové eufórii podlehli i nejslabšímu účastníku této skupiny - Chile. Angličané se z porážky nevzpamatovali ani v dalším střetnutí proti Španělsku a prohráli znovu 0:1. Španělé tak snadno postoupili do finálové skupiny.

Třetí skupina měla být nevyrovnanější. Oslabený přicestoval lodí do dějiště šampionátu obhájce Itálie, leteckému neštěstí v roce 1949 padlo za obět celé mužstvo AC Turín včetně několika reprezentantů. Proti němu stálo Švédsko, překvapivý vítěz olympiády v Londýně před dvěma roky,ovšem na soupisce chyběli strůjci triumfu Gren a Liedholm, kteří již hráli právě v Itálii a AC Milán je na mistrovství nepustil. Vzájemný souboj Itálie a Švédska byl prvním střetnutím v této skupině, Švédové po bitvě vyhráli 3:2 a další zápasy byly zdánlivě jen do počtu. Ale ouha, Švédové pak jen remizovali s Paraguayí a ta měla šanci při vítězství nad Itálií o dva góly postoupit! Překvapení se ale nekonalo, Itálie zvítězila 2:0.

Nejsnadnější postup do finálové skupiny měli Uruguayci, svého jediného soupeře Bolívii porazili s přehledem 8:0, podle očekávání budou bojovat o titul obě nejlepší mužstva Jižní Ameriky, ale k nim zcela neočekávaně Španělsko a na úkor mírně favorizovaných Italů Švédsko.

Brazilci se rozehráli do fantastické formy, první to odnesli Švédové, celý stadión Maracaná aplaudoval neuvěřitelným kombinacím a Ademirově střelecké pohotovosti, 7:1. V Sao Paulu drželi diváci v souboji s Uruguayí palce Španělům, ti také v poločase vedli 2:1 díky Basorovým dvěma gólům. Ale Uruguay se nevzdala a v druhé půli se jim podařilo vyrovnat. Další obětí Brazilců se stali Španělé, po výsledku 6:1 nikdo nepochyboval o tom, kdo se stane dalším mistrem světa. Zvlášť, když Uruguayci měli velké problémy s jednoduchou, rychlou a tvrdou hrou Švédů, ještě čtvrt hodiny před koncem prohrávali 1:2, ale pak se ukázala jejich vůle po vítězství a fyzická připravenost, zápas otočili a vyhráli 3:2. V Sao Paulu se vlastně hrálo utkání o třetí místo, ale protože souběžně v Riu hráli Brazilci, přišlo pouze málo přes 11 000 diváků. Švédové, ač byli oslabeni o útočnou sílu Nordahla, Jepsona a Skoglunda, celkem snadno porazili Španěly a získali bronzové medaile.

Vše se ten den, 16. července 1950, obracelo k Maracaná na velké finále. Brazilcům stačila remíza, ale všichni byli přesvědčeni o jejich snadném vítězství. Trenér Costa krotil bezbřehý optimismus: „Uruguayci na nás dovedou zahrát, bude to těžké," ale nikdo ho neposlouchal. Celou noc před utkáním Rio protancovalo, pak se šlo na mši a hurá na stadión. Ten se otevíral už v 8 hodin ráno, v deset bylo v hledišti víc než 100 tisíc diváků. Rostla nervozita, diváci prolomili pokladny, guvernér povolal na zjednání pořádku tisíc vojáků a policistů se psy. Dlouho předtím, než rozhodčí Reader poprvé pískl do píšťalky, vlály po stadiónu transparenty, které oslavovaly Brazílii jako mistra světa. Fanoušci nepřišli na fotbal, ale na oslavu. A začátek utkání jejich přesvědčení jen upevňoval. Brazilské útoky se valily na branku soupeře, Uruguayci zalezli před svou branku a během prvních 30 minut se dostali dvakrát na brazilskou polovinu. Brazilci si vytvářeli jednu šanci za druhou, Varela dvakrát vykopával míč z prázdné branky, Andrade robinzonádou vyhlavičkoval míč směřující do sítě, brankář Maspoli se překonával, po pádu pod Ademirovy nohy byl ošetřován, chvíli se nehrálo. Po půlhodině ale brazilský nápor opadl, na kopačky se začala vkrádat nervozita, a tak když za bezbrankového stavu odcházela obě mužstva o poločasu do kabin, provázelo je hrobové ticho.

Po přestávce se znovu Brazilci vrhli do útoku a Friaca hned ve 46. minutě vstřelil tolik očekávaný gól. Zizinho odkopl míč samou radostí mezi diváky, ti se o něj poprali. Všichni očekávali, že bude pokračovat festival brazilského útočného fotbalu, ale opak byl pravdou, Brazilci se nepochopitelně stáhli a čekali, co udělají Uruguayci. Ti se nenechali dvakrát pobízet a když v 58. minutě přehodil Schiaffino špatně postaveného Barbosu v brance Brazílie, bylo vyrovnáno. V tu dobu byli stále mistři světa Brazilci, ale to trvalo jen další 3 minuty, Ghiggia unikl po křídle a skoro z brankové čáry se rozhodl místo centru pro ostrou falšovanou střelu. Překvapený Barbosa nezareagoval a Uruguay vedla 2:1. Šokovaní Brazilci se už nezmohli na odpor, před mlčícími 200 000 diváky si nevypracovali do konce ani jednu šanci. Rozhodčí odpískal konec a Jules Rimet přikročil k závěrečnému aktu: „Stál jsem docela sám u pomezní čáry, nikde žádná čestná stráž, žádná řeč před mikrofonem, žádná hymna. Brazilci plakali a Uruguayci se obávali dát najevo radost, aby snad diváky nevyprovokovali k násilnostem. Držel jsem zlatou sošku a nevěděl jsem, co mám dělat. Pak jsem spatřil Varelu, rychle jsem mu podal zlatou Niké, poplácal ho po rameni - a to bylo všechno. Lidé plakali a odcházeli jako z pohřbu." Ne všichni odešli, dva lidé v hledišti spáchali sebevraždu, další dva ranila mrtvice. Tak skončil šampionát roce 1950.

NO. 1 Pele

NO. 1 Pele

NO. 2 Messi

NO. 2 Messi

NO. 3 Cruyff

NO. 3 Cruyff

tvůrce: jankronus@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one