Vznikla nová stránka na Facebook.com váš lajk pomůže reklamě stránek - To se mi líbí - Děkuji
Fotbalista stoleti - !!! ZDE !!!
!!! PROBÍHÁ AKTUALIZACE .... !!!

Mistrovství světa ve fotbale 1930, Uruguay

(informace o vzniku tohoto mistrovství až na samotný jeho průběh)

Text článku bude připadat zdlouhavý ale tyto zajímavosti nešlo vynechat. Vždyť šlo o historicky první Mistrovství světa ve Fotbale

Už při založení FIFA v květnu 1904 navrhl Holanďan Hirschmann zakládající schůzi uspořádání mistrovství světa v kopané, prosadil však jen do stanov článek, že jen FIFA má právo toto mistrovství pořádat. V následujícím roce ale už předložil návrh soutěže, který byl nadšeně přijat. Podle něj se mělo jednat o šampionát mistrů svých zemí, které byly sdruženy ve FIFA. Mistrovství mělo být rozděleno do čtyř skupin: 1. Anglie, Skotsko, Irsko, 2. Španělsko, Francie, Belgie, Holandsko, 3. Uhry, Rakousko, Itálie, Švýcarsko, 4. Německo, Dánsko, Švédsko. Hrálo by se už v roce 1906 ve Švýcarsku, kam měli přijet vítězové skupin. Ale žádný tým se nepřihlásil a z Anglie poslal delegát Woolfall jednoznačně zamítavé stanovisko, ve kterém sděloval, že v každé zemi nejdříve musí být jediná asociace kopané a všechna přihlášená mužstva musí respektovat stejná pravidla hry. Měl pravdu, uznali to i delegáti na kongresu v červnu 1906 v Bernu, když ho zvolili novým předsedou. Během jeho éry došlo ke sblížení kontinentálního a anglického fotbalu, sjednocení pravidel. Celou dobu měla FIFA pouze evropské členy, až v roce 1912 se zaregistrovala Argentina, Kanada a Chile.

Pro zajímavost, český fotbal byl v roce 1906 přijat za provizorního člena, 20. května 1907 v Amsterodamu dokonce za stálého. Ale ve Vídni v roce 1908 Rakušani prosadili naše vyloučení (vždyť jsme stále byli součástí Rakousko-Uherska). Československá fotbalová asociace byla nakonec přijata do FIFA až v roce 1923!

V Oslo roku 1914 kongres rozhodl, že prvním MS bude olympijský turnaj v Berlíně 1916. Bohužel vypukla válka. Pro ideu mistrovství byl důležitý rok 1921, kdy se stal předsedou FIFA Francouz Jules Rimet. V té době měla FIFA pouze 20 členů. Chyběly i Anglie, Skotsko, Irsko a Wales, které nechtěly být v organizaci se zeměmi, které způsobily světovou válku. Rimet však pokračoval ve snu Hirschmanna, v roce 1924 poprvé vystupovala FIFA na olympiádě jako spolupořadatel turnaje. Rozpor byl však mezi olympijskou myšlenkou amatérských sportovců a snahou FIFA, aby se turnaje zúčastnili i profesionální fotbalisté. Těsně před OH v Amsterodamu 1928 rozhodl MOV, že fotbal nebude zařazen na následující OH v Los Angeles (proslýchalo se, že důvodem nebyla starost o amatérismus hráčů, ale strach o ztrátovost akce v pro fotbal nezaslíbených USA). Každopádně odpověď FIFA na sebe nenechala dlouho čekat, kongres 28. května 1928 v Amsterodamu rozhodl (až na Anglii jednohlasně), že počínaje rokem 1930 každé čtyři roky bude FIFA organizovat světovou fotbalovou soutěž pro své členské země. Po čtyřech měsících na zasedání exekutivy byl určen i název - Světový pohár.

Původně byla řada zájemců o uspořádání šampionátu, poté, co pokladník Seeldrayers oznámil na kongresu v Barceloně 18. - 20. května 1929 podmínky, že pořadatelská země je povinna uhradit všechny výdaje spojené s uspořádáním, cestovné a pobyt týmů, rozhodčích a oficiálních hostů FIFA a vyrovná případný schodek mezi příjmy a výdaji, počet kandidátů se zúžil na pět: Itálie, Španělsko, Švédsko, Holandsko a Uruguay. Od začátku byla favoritem Uruguay, vítěz posledních dvou olympijských turnajů a země chystající se na oslavy stého výročí nezávislosti. Navíc Uruguayci poslali do Barcelony výřečného pana Bueru, ten slíbil, že uruguayský svaz koupí pro evropské zástupce parník, kterým mohou všichni společně cestovat do Jižní Ameriky a navíc v Montevideu postaví zcela nový stadión Centenario pro 100 000 diváků, vláda věnuje na tuto stavbu 400 000 zlatých dolarů. To byla nabídka, které nikdo nemohl konkurovat, a tak pan Buera cestoval domů s rozhodnutím, že první mistrovství světa se uskuteční v Uruguayi. Koncem ledna 1930 byl ale zpět v Evropě. Tentokrát ale blazeovaný obchodník sršel blesky a měl k tomu pádný důvod. Z Evropy se nepřihlásil na mistrovství ani jeden tým, Evropa procházela v té době hospodářskou krizí, každý svaz si dokázal spočítat, že hráči budou minimálně 6 týdnů na zájezdu a kluby chtěly zaplatit ušlý zisk a žádaly záruky za možná zranění svých hráčů. Když pan Buera pohrozil, že všechny jihoamerické země budou bojkotovat FIFA a vyrukoval s požadavkem, že FIFA bude muset zaplatit za všechna prázdná místa na lodi, která již byla objednána na cestu do Uruguaye a zpět, zasáhl Jules Rimet. Orodoval u králů, prezidentů a šéfů vlád, jednal s předsedy národních svazů a nakonec se mu podařilo přesvědčit Rumuny, Francouze, Belgičany a Jugoslávce. S výjimkou Jugoslávie to ale nebyla nejlepší mužstva kontinentu. Tato čtyři mužstva se nalodila spolu s představiteli FIFA 20. června 1930 na parník Conte Verde a absolvovala třináctidenní plavbu. Po příjezdu byla nadšeně přivítána a začala trénovat a aklimatizovat se. Později přijela do dějiště další mužstva, poslední Argentinci, pouze 2 dny před výkopem. Uruguayci přes incident jejich vynikajícího brankáře Mazzaliho, hvězdy dvou posledních olympijských turnajů, který v noci opustil tréninkový tábor, byl přistižen a vyřazen z kádru, byli největšími favority.

Třináct týmů bylo rozděleno do čtyř skupin, jejich vítězové postoupili do semifinále, utkání o třetí místo se nehrálo. Bylo odehráno pouze 18 utkání, čest zahájit šampionát dostala mužstva Francie a Mexika. Záhy se projevil největší nedostatek, kvalita rozhodčích. Neshoda byla v posuzování ofsajdů, rohových kopů a autových vhazování, jihoameričtí sudí nedokázali rozlišit tvrdou hru a fauly, nepomohlo ani sezvání všech rozhodčích na šestihodinovou "nalejvárnu".

V první skupině byla favoritem Argentina, také postoupila, ale s Francií měla problémy. Pomohl jí brazilský rozhodčí Rego, který odpískal konec zápasu v 84. minutě za stavu 1:0 pro Argentinu, protože Francouz Langiller běžel sám na bránu a hrozilo, že vyrovná. Diváci vtrhli na hřiště, naštěstí zasáhli policisté a po protestech Francouzů se nakonec ještě 6 minut dohrálo. Bez branek. Francie měla výborné mužstvo, ale po prohře s Argentinou už neměla šanci postoupit. Chilané hráli tvrdě a agresivně, ale na Argentinu šanci neměli. Mexiko bylo jasným outsiderem této skupiny a také tuto roli potvrdilo.

O postupujícím z druhé skupiny bylo rozhodnuto po 30 minutách prvního utkání. Skvělí Jugoslávci vedli v té době nad Brazílií 2:0. Jednoduchost a rychlost slavila úspěch nad technickou, ale příliš vyumělkovanou hrou Brazilců. Bolívie i přes dvě prohry zanechala dobrý dojem.

Ve třetí skupině průměrní Rumuni porazili Peru stejně jako později Uruguay. Ale domácí se na vítězství hodně nadřeli, hodinu bušili do Peruánců, na rohy vedli 19:0, ale gól přes tři tyče ne a ne padnout. Nakonec se přece jen Castro trefil. Poslední utkání tedy rozhodovalo o postupujícím. Uruguayci provedli čtyři změny v sestavě a noví hráči se trenérovi odměnili, tři z nich se trefili v prvních 31 minutách a pak už šlo jen o to přežít ve zdraví rumunskou přehnanou tvrdost.

Do čela čtvrté skupiny byly nasazeni Američani. Vzbudilo to hodně protestů, ale nakonec se ukázalo, že to byla oprávněná volba. Američani přivezli mužstvo složené z bývalých prvodivizních hráčů z Anglie a jejich hra tomu odpovídala. Tvrdost, cílevědomost, většinu gólů dali hlavou. Paraguayci měli technicky zdatný tým, ale proti americkým profíkům neměli šanci se prosadit. Největším zklamáním turnaje byli Belgičané, původně pasovaní za největšího konkurenta domácích, ale jejich nejlepší hráče nepustily kluby do Jižní Ameriky v obavě před zraněním a dlouhé absenci v domácí soutěži. (Popisuji Belgii a rok 1930, ne jiné mužstvo o 70 let později). Zajímavostí je, že kapitánem Belgičanů byl Raymond Braine, který později hrál za Spartu.

Oba semifinálové zápasy byly jednoznačné. Prý svoji roli hrála i teplota 35 stupňů a aklimatizační potíže Jugoslávců i Američanů. Argentinci se poučili z porážky Paraguaye a zvolili defenzivnější taktiku. Až v závěru, kdy vedli 2:0 se pustili do útoku a výsledkem byly další čtyři góly v síti Američanů. Až minutu před koncem vsítil Brown čestný gól USA. Američané neunesli svoji prohru a zdemolovali zařízení hotelu, ve kterém byli ubytováni. Spokojenost zavládla v hledišti při začátku druhého semifinále, kdy obě mužstva přivedl na plochu již dobře známý brazilský rozhodčí Rego. Diváci byli přesvědčeni, že kdyby to náhodou domácím nešlo, pan Rego to zařídí. Ale nebylo to třeba, Uruguayci se v turnaji rozehráli a převálcovali Jugoslávce naprosto přesvědčivě. Byli zkušeným mužstvem, které spolu hrálo již 7 let a navíc bylo složeno jen ze dvou klubů, Peňarolu a Nacionalu, takže spolu mohli hrát poslepu.

A bylo tu finále, finále, které si přála celá Jižní Amerika. Na stotisícový stadión bylo prodáno z bezpečnostních důvodů jen 90 000 lístků. Z Buenos Aires do Montevidea bylo vypraveno 10 parníků, ale zájemců o cestování bylo mnohem víc, v bitkách při naloďování se několik lidí utopilo, demonstranti táhli k prezidentskému paláci a žádali další lodě. Nakonec se skandováním "Vítězství nebo smrt!" vyplulo 20 000 fanoušků Argentiny. Ráno v přístavu v Montevideu na ně čekaly policejní sbory a vojenské jednotky a nastala tvrdá celní prohlídka. Zabaveny byly všechny zbraně, Uruguayci se oprávněně obávali krveprolití. Ozbrojeným kordonem policistů a vojáků došli Argentinci na stadión. Stadión byl plný už tři hodiny před výkopem, v hledišti nedošlo k žádnému incidentu, zato v kabinách byl rozruch. Obě mužstva chtěla hrát svým míčem. Rozhodčí Langenus se zachoval originálně, losování stran a výkopu předcházel los, kterým míčem se bude hrát. Vyhráli Argentinci.

Utkání začalo náporem Uruguayců, kteří také ve 12.minutě vstřelili první gól Pablem Doradem po Castrově přihrávce. Ale pak začali dominovat Argentinci se skvělým útokem, který vedl Giullermo Stábile. Ve 35.minutě nahrál na gól Carlosu Peucellovi, dvě minuty nato utekl uruguayské obraně a skóroval sám. O přestávce se uruguayské ženy ve vyhrazeném sektoru nahlas modlily za vítězství. Byly vyslyšeny. Uruguayci změnili taktiku, hráli opatrněji, jejich záloha přehrávala argentinskou a branky už padaly jen do sítě Argentiny. V 55.minutě vyrovnal Pedro Cea, o deset minut později se trefil Santos Iriarte a skóre pečetil v předposlední minutě Castro. Prvním mistrem světa se stala Uruguay. Pak rozhodčí naposledy písknul do píšťalky, 70 000 domácích v hledišti začalo oslavovat, na stožár stoupala uruguayská vlajka, hrála hymna a zlatá soška bohyně Niké, kterou věnoval mistrům světa předseda FIFA Jules Rimet, zůstala na čtyři roky v držení domácích fotbalistů. Zaslouženě, jejich mužstvo těžilo z práce skvělého brankáře Ballesterose, který nahradil potrestaného Mazzaliho a osy Nasazzi, Andrade, Scarone, Cea, která se podílela na všech vítězstvích Uruguaye, dvou olympijských a titulu mistrů světa. Andrade byl považován za nejlepšího hráče světa. Argentinci měli naproti tomu skvělý útok, obrana a záloha nedosahovala jeho kvalit, výjimkou byl jen Monti, který o čtyři roky později hrál už v barvách Itálie.

Mistrovství světa se vydařilo i po finanční stránce. Čistý zisk překročil 255 000 dolarů, 10% z toho putovalo do pokladny FIFA. I proto se na pořádání dalšího mistrovství na kongresu v Ženevě hlásilo třináct zájemců.

1. URUGUAY
2. ARGENTINA
3. USA / JUGOSLÁVIE
NO. 1 Pele

NO. 1 Pele

NO. 2 Messi

NO. 2 Messi

NO. 3 Cruyff

NO. 3 Cruyff

tvůrce: jankronus@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one